Po sportu Při sportu
klokan
Gift sets

Blog

driving

Řídit svůj život

Inspirovala jsem se dnešní jízdou do Prahy dne 6.4.2016, kdy jsme rozebírali společně s Honzou a Gitou můj e-book – Maminka podnikatelkou na plný úvazek. V knize popisuji svůj osobní příběh, který si můžete stáhnout zde.

Jejich slova zněla, vždyť tam ještě nejsme, jsme na začátku, nevypadáš tak spokojeně, očekávali jsme přeci s naším patentovaným knowhow okamžitý rozjezd, ne dlouhodobou těžkou cestu, kterou ještě navíc neznáme a učíme se za pochodu. Zní to jako bychom byli milionáři a seděli doma na zadku a ještě máme čas se svěřovat a psát e-Booky a články.  Něco tam chybí, buď počkej až budeš mít barák a milujícího partnera a nebo dopiš jak jsme na tom.

DSC_0309

A jak na tom vlastně jsme?

Honza řídí auto a mně se dělá zle, zvracím, potřebuji se chytit volantu a šlapat na pedál, zařadit jedničku, dvojku,

trojku, čtyřku a hurááá pětka. Avšak někdy chci prudce zastavit a vzdát to, vystoupit a přenechat volant někomu jinému. Občas i zastavit, projít se, udělat si týdenní volno a snad i znova nastoupit, neboť mne stále něco žene a říká: „To je ta cesta…“

Když už je největší krize, tak přijdou okamžiky či momenty ve formě nadšení lidí, jejich pomocná ruka a víra v nás.

Zase si sednu za volant a řadím jedničku. Naše jízda je klikatá a někdy hodně do kopce, který je šíleně dlouhý, ale víme, že jednoho dne ten kopec vyjedeme, takže se učíme řadit jedničku, dvojku, trojku, čtyřku i pětku. Občas jsme přeskočili z jedničky na pětku a poučením nám byl tvrdý pád. Učíme se trpělivosti a připravenosti na naší pětku. Nyní jsme v kopci a občas potřebujeme zatlačit nebo alespoň povzbudit. 

Jak jsme tedy na tom?

Sedím u pc, jsou 4 hodiny ráno, píši e-book či tvořím e-shop a dolaďuji opravy, které se zdají býti nekonečné, připravuji plán na další měsíc a odesílám slíbené maily. Avšak vše vidím stále pozitivně. Dokážu vidět první květy v maličkostech, jako je příchod inspirace, noví přátelé, nadšení lidí, nové objednávky, podařený výjezd, podařená promo akce, přidání nových přátel na facebooku, pozitivní komentář na stránkách a mohu pokračovat….

Jak jsme tedy na tom?

Pomalu se rozjíždíme, náš tým sedí a drží volant, řadíme jedničku a nepředbíháme události. Jsme na začátku naší cesty. Připraveni se rozjet do kopce, občas podřadíme, ale jedeme. 

Při cestě do Prahy se bavíme a vymýšlíme nová témata článků, tj. jak vás zaujmout nadpisem. Co vlastně vůbec lidé čtou? Jak na lepší sexuální život? Vstal z mrtvých či někdo umřel ?

A jak s tím souvisí Priessnitz?

Bavíme se hláškami: Již žádná nudle při sexu, Manžel již nemá nudli u nosu při sexu nebo Zlepšil se mi sexuální život díky VP.

Dokážeme si odlehčit životní starosti a smát se. Tím bych ukončila téma – Jak na tom vlastně jsme. Jsme na tom v mých budoucích očích jako velká značka Mamavis, v přítomném okamžiku jako žáci, kteří se rozjíždí a občas i nabourají. Více Výjezd do Podbořan 

Vystupujeme z auta a jdeme na schůzku s velkou sítí lékáren. Jdeme pozdě. Pan Bakaj se nezlobí a dává nám příležitost se představit. Otevíráme se natolik, že opravdu říkáme Jak na tom jsme. Vše vyslechne se slovy „Chci Vám pomoct“.

Je před námi ještě hodně hodně práce a učení. Vážíme si každé zkušenosti, která nás posune dál. Je krásné pozorovat, jak se nic neděje náhodou a v pravou chvíli potkáváme ty pravé lidi i na pozicích, kde bychom je vůbec nečekali. Překvapují nás svou ochotou, přátelským a vstřícným přístupem, vyjednávají kvůli nám výjimky a snaží se pro nás udělat víc, než je jejich povinností. Velice si toho vážíme! Jdeme dál, nechceme tyto lidi zklamat, ale hlavně nechceme zklamat sami sebe, už jsme ušli velký kus cesty a rozhodně to nehodláme zabalit, i když jinak rádi balíme, ovíjíme s láskou.  Tímto děkujeme všem dobrým lidem, kteří nám kdy pomohli a pomáhají. Také děkujeme našim rodinám za trpělivost  a podporu, jelikož bez nich by to fakt nešlo.

Tak a teď už jen obdržet nějakou pěknou cenu, třeba za výrobek, nebo podnikatele roku.  Legrace musí být…

mamavis - udělejme něco pro sebe

Udělejme něco pro sebe!

Návštěva Domova pro osoby se zdravotním postižením, Dvořákova 1128, Kadaň

Více zde: Domov pro osoby se zdravotním postižením v Kadani

Ráda bych Vám touto cestou sdělila náš zážitek a hluboké uvědomění si životních hodnot, které si z této návštěvy odnášíme. Zábalové pásy Mamavis – Máma, která ví… nabízíme i v zařízeních, kde mohou usnadnit péči sestřičkám o zdravotně znevýhodněné děti a dospělé.

PS: Zábaly se moc líbily a jistě se stanou užitečným a praktickým pomocníkem v péči o klienty.

Děkujeme za přívětivé setkání s vedoucí tohoto zařízení paní Dagmar Bečvářovou a staniční sestrou Václavou Svobodovou, taktéž děkujeme, že nám bylo nabídnuto nahlédnout do zákulisí tohoto domova. Ano domova, jelikož prostory zdaleka nepřipomínají možná očekávané nemocniční prostředí. Najdete zde prosklenou terasu, relaxační místnost, útulnou dílnu, kde místní obyvatelé tvoří jedinečné výrobky v podobě svíček, obrázků apod. Domácí atmosféru doplňuje všudypřítomný usměvavý personál.

Dílna ve které si klienti tvoří dle svých představ

Neuvěříte, ale vidět na vlastní oči  děti a dospělé, jejichž zdravotní stav jim neumožňuje běžný život, slyšet pravdivé příběhy a zkušenosti sestřiček  je úplně něco jiného, než zaslat finanční částku těmto zařízením či podobným institucím. Něco se ve vás stane, otevře, změní a vy najednou začnete vidět svět úplně jinak. Nemám nic proti zasílání finanční částky, určitě je to potřebné, ale udělejme i něco pro SEBE. Navštivme občas nějaké podobné zařízení, podívejme se do světa těchto lidí, vyslechněme si jejich příběhy, neboť podobných zařízení či dětských domovů, Klokánků je nespočet všude kolem nás, nebo možná přímo vedle nás.

Výrobky v podobě krásných svíček

Při pohledu na tyto děti či dospělé jsem neudržela slzy, i Gituš měla slzy na pokraji, přesto našla sílu téměř každého alespoň pohlazením pozdravit.

Byl to pro nás obě velice emotivní zážitek, který nám pomohl si znovu uvědomit, co je v životě opravdu důležité. Mne přicházely myšlenky jako Proč?

Proč to svět dovolí, proč i dětem? Najednou mi přišla zpráva. Tyto lidičky přišli, aby pomohli nám, lidem, kteří se ženou za nepodstatným. Aby nám pomohli zastavit se, otevřít naše srdce a změnit se. Kdyby svět byl plný zdravých, úspěšných lidí, kde by byla šance ukázat člověku, že hodnoty života se skrývají v úplně jiných věcech. Pomáhají nám vrátit se na cestu, a ta cesta je v našem srdci. Udělejme něco pro sebe, běžme navštívit podobná místa, využijme k tomu dny otevřených dveří, které většina těchto zařízení pravidelně pořádá. Prosím, nechme lítost za dveřmi, zklidněme se sami v sobě, zastavme se, jen tak pobuďme, darujme a přijměme léčivé úsměvy či pohlazení. Zkusme potlačit emoce a slzy, o lítost tu určitě nikdo nestojí, zkusme si z tohoto setkání odnést hlubokou upřímnost, bezprostřednost těchto lidí a přenést je do svých životů v podobě upřímnosti sami k sobě a svému okolí.

Pamatuji si, že jsem občas vídávala zdravotně znevýhodněné děti či dospělé venku se sestřičkami, ale nebyl čas se zastavit a uvědomit si, hele stůj, podívej se pořádně. Přešla jsem jen s větou: „To je smutné“. Zastavme se a věnujme čas návštěvě, neboť vám slibuji, že se ve vás něco zlomí, tento den nebude dnem obyčejným, tento den bude dnem s velkým D, s vzácným D, neboť se alespoň na malinkou chvilku probudíte, uvidíte pravdu a vaše potíže vám rázem přijdou malicherné.

Relaxační místnost

Tento zážitek nelze popsat, tento zážitek musíte prožít. Jako nikdo nedovede popsat pocit při výstupu na Mount Everest, jako nikdo nedovede popsat pocit vítězství Wimbledonu, proto vám tento pocit taktéž nepopíši. Je to zkušenost, kterou jsme si měly prožít, děkujeme za ni všem těm človíčkům, které jsme ten den měly možnost potkat, taktéž děkujeme paní Dagmar Bečvářové, za její jistě vzácný čas, který nám věnovala.

V neposlední řadě děkujeme i těm, kteří zde každý den 24 hod. denně jsou pro ty jež je potřebují.

Běžme udělat něco pro SEBE….. my už tak učinily a učiníme znovu.

Martina a Gita

Naše síla

Naše síla je v nás

Vážení čtenáři,

ráda bych se podělila o zdroj naší síly. Naše síla pramení z přátelství, z důvěry a z našeho snu, který realizujeme. Mamavis je připraven zvládnout jakoukoliv cestu, kterou nám život připravil. Cesta, kterou jsem se vydala nebyla posetá pouze květy, byla poseta zkušenostmi, řadou omylů, učením se novým věcem, a pevnou vůli tj. vírou.

Naše síla pramení z nás jako celku

Naše důvěra a víra v naší cestu je stále zkoušena. A my děkujeme, neboť sílíme, jsme více a více zakořeněni, rosteme do výšky a naše větve sahají vzhůru i k zemi, kde tvoří ochranu. Jsme jako strom, který nelze obejmout jedním člověkem, strom, který nelze vyrvat s kořeny. Vidíme naší cestu z výšky, která je široká a nádherná.

Sílu a víru má každý z nás v sobě. Někdo více, někdo méně, ale vždy na ní může pracovat. Pokud se rozhodnete a věříte i přes své vlastní pochybnosti a pochybnosti svého okolí, pak jste vyhráli. Vyhráli  jste být silnějším člověkem ve všech činnostech svého života. Věřte si! Buďte silní! Nepochybujte, i když  jste právě na dně. Dno je učitelkou, dno je zdrojem síly a růstu.  Vítejte ho, neboť z Vás vytvoří nového člověka. Člověka, který ví, že je vše v naprostém pořádku a vše je dokonalé, i když se to na první pohled nezdá. Ví, že vždy je o něj postaráno, neboť život je lekce a růst. Ví, že život je dar, život je zkušenost, život je kouzlo, život jste Vy. Až získáte tuto víru sami v sebe, již Vás nic nedokáže porazit, zničit, vyděsit. Znát své dno, ale zároveň vidět světlo je mostem ke zralosti a dospělosti.

Vítejte nepřítele, neboť nepřítel je Váš největší učitel a Zdroj poznání.

Stav spokojenosti vystihuji:
Obdivuji se, neboť jsem to dokázala. Miluji se, neboť v sobě vidím krásu jemné síly a pevné vůle.  Jsem se sebou spokojená, neboť jdu cestou, které věřím, kterou vítám a kterou tvořím svým příběhem.

Síla mě živí, dává růst a tvar, vychovává mě, vede k dospělosti, chrání mě. Koná, ale nevytváří závislost, dospívám. Tomu říkám tajemná moc.

Někde pod nebem je kořen světa, který zakořenil v Matce Zemi pod názvem Mamavis, Máma která ví… Co bylo správně zaseto, vzklíčí a nebude nikdy opuštěno, co bylo dobře zakořeněno, nebude nikdy vytrženo.

Tato síla je opravdová, důvěřuj životu, důvěřuj přírodě, pěstuj tuto sílu v dětech, pěstuj tuto sílu sám v sobě. Vrať se k Mamince Zemi, k vodě, k zeleni, vrať se ke svému Zdroji.

Naše cesta je široká, ale lidé dávají přednost postranním stezkám. Vrať se zpět na cestu k sobě, neboť vše je uvnitř každého z nás.

Pojďme, Věřme, Buďme silní…

Miminka a zábaly

Nic není náhoda

Milé Maminky,

ráda bych Vám touto cestou sdělila svůj příběh, abych Vás podpořila, dodala sílu, ale zároveň i klid, neboť vše, co se děje kolem nás, je v dokonalém pořádku a má své opodstatnění. Nic není náhoda a každá situace, kterou procházíme, je zkušenost k uvědomění si, že náhoda neexistuje.

Vaše miminko si Vás vybralo a plně si uvědomuje svůj příchod na tento svět, i když si zvolilo cestu brzkého “předčasného“ narození. Věřte, že vše je v dokonalém pořádku.

Jmenuji se Martina a můj příběh začal ztrátou tj. samovolným potratem děťátka v 6. měsíci a následně ve 2. měsíci. To vše v jednom roce 2012. V roce 2013 k nám přišla má dcera Natálka, která se narodila o dva měsíce dříve, než byl stanovený termín. Před narozením Natálky jsem byla „udržována“ v Ostrovské nemocnici na Gyneprilu. Již samotné dvouměsíční ležení na lůžku nyní chápu jako zdroj zkušenosti, neboť jsem poznala úžasné lidi a mohu říci i kamarádky. Pozitivní přístup sester a gynekologů mi přinesl spoustu poznatků a informací.

Příchod Natálky na tento svět byl nečekaný jak pro primáře a porodníky, tak i pro mě, neboť jsem měla být následující den propuštěna po dvou měsících domů. Natálka se narodila 6.10. ve 13.07 hodin v Ostrově. Kontrakce či celkový porod trval hodinu či dvě, a tím pádem nás nestihli převést na oddělení Mostecké nemocnice pro předčasně narozené děti. Rychlý porod změnil trasu z mostecké nemocnice na karlovarskou nemocnici. Natálka byla převezena záchrannou službou na jednotku intenzivní péče v Karlových Varech. Následující den jsem jela za svou dcerkou.

Zvonek karlovarské nemocnice JIP. Po druhém zazvonění nám otevřela zatím neznámá sestřička,
která mě zavedla k Natálce s otázkou, zda jsem se za svobodna jmenovala Martina Štefanková. Sdělila jsem, že ano. Další otázka „Máte tatínka Vladimíra Štefanka?“ Ano. Odpověď sestřičky: „Tak to budu Vaše teta.“
Údiv a nadšení se nedají popsat…

Naše Natálka nám našla ztracenou rodinu mého tatínka, kterou jsme marně hledali. I sám její příchod dne 6. 10.  je totožný s datem narození mého tatínka Vladimíra a to dne 6. 10., který vyrůstal od miminka v dětském domově a sourozence v té době rozdělili do různých dětských domovů.

Nic není náhoda a příchod Vašich dětí je dnem nejkrásnějším, děťátko si samo vybere svůj den s velkým D. Den, který Vám změní život i vašemu okolí. Nyní náš děda, pravidelně navštěvuje svého bratra s tetou a oni nás. Dokonce mají společné zájmy a tou jsou různé vynálezy. Vylepšují mi zábaly a šicí dílnu o nové technologie. Již vím, po kom to mám 

Tímto děkuji všem sestrám, gynekologům, primářům, všem porodním zařízením a jednotkám intenzivní péče pro předčasně narozené děti, za jejich povzbudivá slova, za jejich péči nám, maminkám a především našim dětem, kterým pomáhají adaptovat se po brzkém příchodu na tento krásný svět.

Děkuji své dceři Natálce za tento den. Děkuji za možnost poznání mateřské lásky. Láska Matky je nekonečná a nepopsatelná. Děti nám přináší do života stále nové podněty k tvoření a rozvoji nás samotných. Děkuji za inspiraci a možnost tvořit.

Touto cestou bych Vám ráda předala informaci ohledně naší tvorby a mé cesty MAMAVIS – Máma, která ví… 

S vděkem a sílou
Martina a Natálka

Jak přimět dítě k zábalu

Jak přimět dítě k zábalu


Naší dceři Františce budou 3 roky. Když byla mladší, nosila zábal bez větších problémů a naopak ho ze sebe kolikrát nechtěla ani sundat. Nyní však je ve věku, kdy už pomalu začíná mít na věc vlastní názor a také se jej snaží, někdy i za každou cenu, prosadit. Začalo to oblečením a pokračuje vesele dál.  Jelikož nedávno onemocněla, přišly teploty a poté se přidal i dráždivý kašel, bez váhání jsem jí šla připravit krční zábal. Po chvíli Fanynka přišla, pozorovala mě a pak mi v klidu řekla „Mami, ale já nechci zábalíček“ … v tu chvíli mě jakožto maminku a propagátorku Priessnitzových zábalů polilo horko a řekla jsem si tak a co teď?

Na rovinu a ze své zkušenosti říkám, prosím vyhněte se jakýmkoliv donucovacím metodám, ty zdravotnímu stavu vašeho dítěte nepomohou a hlavně nikam nevedou. Co se mi naopak osvědčilo nebylo ani přemlouvání a slibování odměny, ale jednoduché vylepšení zábalu o našitou kytičku z filcu, ale hlavně zapojení dcery do samotné přípravy. Vezměte misku s vodou a nechte dítěti prostor, ať si užije rachtání ve vodě při namáčení vnitřního dílu a jeho následném ždímání. Doporučuji přeci jen na konci vložku dokonale vámi vyždímat a opět předat dítěti, aby ji mohlo následně vrátit zpět tj. podvléct pod pásky v zábalu. Zde je na místě pochvala a vyjádření radosti, že to dítko zvládlo samo. Nemějte dítěti za zlé, když to hned poprvé nevyjde a dítě se nezapojí. Zkuste umístit misku s vodou na zem a sami si začněte hrát, namáčet a ždímat …. snažte se vzbudit zájem, aby se dítě chtělo do činnosti samo zapojit. Když se vše povede a zábal je připraven, předveďte jej sami na sobě, zmiňte že to chvíli trochu zastudí, ale poté zase krásně zahřeje a to je to co léčí – prudké zchlazení místa a následné intenzivní prohřátí, prokrvení. S trpělivostí vše vysvětlete, aby tomu i dítě, sice po svém, ale přeci jen rozumělo. Připravený zábal pomozte dítěti umístit tam kam potřebujete a pak si ho k sobě přitulte, pomazlete a společně tak překonejte chvilku, než se zábal tělesnou teplotou prohřeje. Pro správný účinek by měl být nošen min. 1,5 hod. lépe 2 hod. a poté ho znovu zopakujte nejdříve po 3 hod.

Jelikož jsme z důvodu většího komfortu nově zvolily měkčí a příjemnější materiál – bavlněný úplet ve třech barvách (zelená, modrá a růžová), ale bez potisku, vzhledem k zachování dostupné ceny, snažíme se alespoň předem poradit jak na to, aby i tak zábal vypadal pro dítě více lákavě. Prosím berte to tedy jako výzvu pro vás a vaše dítě a  ne jako problém. Společně zapojte svoji fantazii a zábal si formou hry vymazlete dle svých představ. Doporučujeme např. nášivku oblíbeného hrdiny, různé jiné aplikace, fixy na textil, knoflíky apod. Hlavně si to spolu užijte :-).
V budoucnu počítáme s výšivkami, možná i na přání. 

Přeji Vám všem za náš MAMAVIS tým pevné zdraví.

Podobný článek: Jak motivovat dítě k zábalu

Více informací o léčivých zábalech na www. mamavis.cz

Výjezd do Pobořan

Výjezd do Podbořan

Věřte či nevěřte, ale Mikuláš, Vánoce, Silvestr bez sněhu a výjezd do Podbořan dne 4.1. začal škrábáním auta, startem po zasněžené silnici s náledím. Naše myšlenky na teplý domov s čajem v ruce vyplouvaly na povrch, ale naše touha po nových zážitcích a setkáních byla silnější. Náš tým Mamavis vyjíždí za každého počasí s dobrou náladou za dobrodružstvím s očekáváním co nového nás čeká a koho ten den třeba potkáme…..???
Neobvyklý den začal na parkovišti  kadaňské nemocnice, kde nebyl prostor na zaparkování a tudíž jsme se rozdělily. Moje kolegyně vyběhla předat propagační materiály a odprezentovat naše výrobky k paní doktorce a já jako zkušená řidička s blikajícím trojúhelníkem, zapnutými světly, puštěnou hudbou a nastartovaným motorem, jsem zůstala čekat ve voze. Po jejím návratu chci nastartovat, vypínám, zapínám a nic. Oslovujeme pána v nákladním voze s prosbou o pomoc, že nám nejde nastartovat motor. „Holky máte vybitou baterii.“ Aha, ale co teď máme dělat? Při této otázce přijíždí Městská policie, která nás oslovuje: „ Chcete pomoci?“ Vysvětlujeme naší situaci, načež policie volá svým kolegům s dotazem na nabíjecí kabely, bohužel, ale ani oni je při sobě nemají a tak dotyčný policista volá do místního servisu. Odtud přijíždí po cca 20 minutách milý pán v montérkách. Natahuje kabely, po chvíli odpojuje a my můžeme, zmrzlé na kost, vyrazit. Ten den opravdu hodně mrzlo.
Nicméně hurá Podbořany. Samozřejmě nám bylo doporučeno „Vypínejte světla a  motor, když stojíte!“ Děkujeme. Navštěvujeme podbořanské lékárny, lékaře, nezapomínáme ani na Kryry, neboť  pro nás není žádná vesnice malá a i tamní obyvatelé mají pro nás svůj význam.
Vracíme se domů. Cesta náročná, prvotní sníh nás trochu zaskočil a brzdění po náledí nemám ještě tolik v rukou, i přesto se cesta odvíjí v dobrém duchu, doprovází nás humor, dobrá nálada, pozitivní myšlenky a nepříjemné situace převracíme v situace humorné, vzájemně se povzbuzujeme.
Hurá, již se blížíme k domovu. Aaaa do prkýnka…staví nás červená plácačka Městské policie a ukazuje na místo, kde máme zastavit. Odbočíme tedy k nim a brzdíme, ale auto si to šine jak po másle. A do….. .
Tupý náraz… Narazily jsme do policejního auta! Nevíme zda se smát či brečet. Je to jak známá scéna z filmu Pupendo, kde Pavel Liška nabere policistu, který ho staví a ještě k tomu pustí stěrače. My tedy naštěstí nabraly jen auto a stěrače jsme měly vypnuté, ale jinak to bylo dost podobné :-). Bohužel to ale nebyl film nýbrž realita.
Vystupujeme, ačkoliv se nám vůbec nechce. Venku na nás čeká dvojice, očividně ještě v šoku, policista a policistka. Na vyzvání předkládám své doklady, které potvrzují, že jsem byla dobrá řidička od roku 2000.

Vždyť jsem brzdila, proč to nebrzdilo? Vážně jsem brzdila. Vždyť vašemu  autu se nic nestalo, nic tam nemáte, koukejte na moje, mám tam díru od vaší koule. Povídám asi v transu … 
Policejnímu autu se naštěstí opravdu nic nestalo.
A proč jste nás vůbec stavěli? „Protože jste nesvítily. „Nesvítily jsme, neboť se nám ráno vybila baterka a vaši kolegové z rána nám doporučili vypnout světla. Mám automat na zapínání a vypínání světel a doporučili nám, ať to vypneme. Bohužel jsem to vzala doslova a vypnula světla po celou dobu.
Tak to jste vy, co jste ráno sháněly ty kabely? To jsme my, komu ráno oni policisté volali a my je neměly. Smějeme se… ,,No já jim jdu právě volat, potřebuji se na něco informovat.“ Po chvíli i tito policisté přijíždějí na místo nehody. Asi nevěří svým očím, když nás znovu spatřují :-). Věřte, nevěřte, ale byl to den kouzelný, Městská policie to brala také s humorem, poučili nás jak brzdit na náledí, měli pochopení, uklidnili nás a pomohli vyplnit tiskopis pro havarijní pojistku.

Na stanici Městské policie, nás příjemná policistka pří doprovodu pro zapomenuté věci v autě překvapila tím, že se zabývá výkladem karet. Obeznámila nás o vlivu Uranu na planetu Zemi do  10.února, který má vliv na nehody. Chtěla jsem o účinku planet vědět více a tak jsme si předaly osobní kontakt na rozbor pro naše cesty. Vše dobré bylo dovršeno, když přišla řeč na to, že pan policista sbírá propisky, proběhla výměna, takže máme doma každá propisku se znakem Městské Policie, jako památku na nevšední den, kterou máme jako symbol vděku, překonání strachu, uvědomění si, že vše má svůj smysl a že jsme zase o zkušenost bohatší.
Na závěr musíme poděkovat těmto dvěma policistům, kteří se k nám zachovali vzhledem k situaci nadmíru lidsky a dostáli tak jejich policejnímu heslu POMÁHAT A CHRÁNIT. Tímto jim ještě jednou mnohokrát děkujeme a přejeme dny bez nehod a nepozorných řidičů. Z celé situace si odnáším poučení a také si uvědomuji, že mi toto setkání pomohlo odstranit strach z neznámého, v tomto případě z toho, že i mezi policisty jsou i lidé s nevšedním  smyslem pro humor, lidským a přátelským jednáním:-).
Huráááá domůůůů a prosím, teplý čaj

mamavis nápad

Jak jsem patentovala svůj nápad na mateřské dovolené

Vážení čtenáři,

přemýšlela jsem, zda své prvotní náčrty a prvotní email pro advokátní a patentovou kancelář dohledat a sdílet. Nakonec jsem sama byla zvědavá, jak to vlastně všechno vzniklo.

Poslaný email i s náčrty jsem našla v takovém hrůzostrašném stavu, že jsem se sama zhrozila. Měla pocit studu a šoku, jak jsem to mohla vůbec poslat 

Odběhnout si od dítěte a doslova načmááárat svoji inspiraci na kousek papíru, vyfotit mobilem a obratem poslat advokátní patentové kanceláři.

Bohu dík, udělala jsem to 

Můj první e-mail advokátní a patentové kanceláři:

Dobrý den, dle tel. rozhovoru posílám informace o zábalovém víceúčelovém pásu dle Priessnitze.  Prvotní domácky nakreslené obrázky zasílám v příloze.

Zábalový víceúčelový pás

3 vrstvy:

1. vrstva – dekovina, ovčí rouno, silnější froté ručník (na suchý zip)

2. vrstva – nepropustná vrstva, prodyšná

3. vrstva – síťovina pro vložení bylinek, případně cibule, jablka,  zdravotně zahřívacích pomůcek  na prdíky dítěte atd.

3. vrstva – odnímatelný tenký ručník (na suchý zip)

Zachycení pásu přes ramena na suchý zip

Velikosti 1-7

Obvod přes hrudník – suchý zip

1. novorozenec

obvod přes hrudník 30-42, výška 10 cm

2. batole

obvod přes hrudník 43-52, výška 15cm

obvod přes hrudník 53-62, výška 20 cm

3. dospělý

obvod přes hrudník 62-80, výška 30 cm

Předem děkuji za pomoc při realizaci nového výrobku. Možnost poslání vzoru během 14 dnů.

Děkuji.

S pozdravem

Martina Štefanková

A jak to celé dopadlo?
Mám již 5 užitné vzory tj. víceúčelový zábalový pás, zábalový prostředek, šátek pro kojící matky, multifunkční krycí prostředek, nákrčník s tunelem. Dále jsem podala Mezinárodní evropskou přihlášku pro Německo, Slovensko a Rakousko.
PS: Nebojte se své inspirace, svých nápadů, i když jsou šílené…., i když vám nikdo nevěří. Jděte do toho!!!
Nakonec mne patentová kancelář požádala o nové náčrty tj. ať použiji alespoň pravítko  viz obrázky níže.
Samozřejmě, že jsem také musela upravit texty, avšak navázaná spolupráce byla, a to je důležité.

Báseň stařenky

Báseň stařenky

Dostala jsem se k básni jedné ženy, která mě natolik oslovila, že jsem se rozhodla ji sdílet na našich stránkách.
Uvědomila jsem si, že v každém z nás je dítě, dívka, žena a matka bez ohledu na věk.

Báseň stařenky

Tuto báseň napsala žena, matka, babička a dívenka, která zemřela v oddělení pro dlouhodobě nemocné. Personál nemocnice báseň nalezl mezi věcmi, a tak se jím líbila, že ji opsali a pak putovala dál.

Poslyšte, sestro, když na mě hledíte,
řekněte, koho to před sebou vidíte.
Ach ano, je to jen ubohá stařena
s divnýma očima a napůl šílená.

Odpověď nedá vám, jídlo jí padá,
nevnímá, když po ní něco se žádá,
o světě neví, jen přidělává práci,
boty a punčochy napořád ztrácí.

Někdy je svéhlavá, jindy se umí chovat,
už potřebuje však krmit a přebalovat.

Tohleto vidíte? Tohle si myslíte?
Sestřičko, vždyť o mně vůbec nic nevíte.

Budu vám vyprávět, kým vším jsem bývala,
než jsem se bezmocná až sem k vám dostala.

Miláčkem rodičů, děvčátkem, tak sotva deset let
s bratry a sestrami slad život jako med.

Šestnáctiletou kráskou, plující v oblacích,
dychtivou prvních lásek a pořád samý smích.

V dvaceti nevěstou se srdcem bušícím,
co skládala svůj slib za bílou kyticí.

A když mi bylo pár let po dvaceti,
já chtěla šťastný domov pro své děti.

Pak přešla třicítka a pouta lásky dětí,
jak rostly, už mohli jsme uzlovat popaměti.

A je mi čtyřicet, synové odchází,
jenom můj věrný muž pořád mě provází.

Padesátka přišla, ale s ní další malí,
co u mě na klíně si jak ti první hráli.

Však začala doba zlá, můj manžel zesnul v Pánu,
mám z budoucnosti strach, někdo mi zavřel bránu.

Život jde dál, mé děti mají vrásky
a já jen vzpomínám na ně a na dny lásky.

Příroda krutá je, i když byl život krásný,
na stará kolena nadělá z nás všech blázny.

Tělo mi neslouží, s grácií už je ámen,
kde srdce tlouklo dřív, dnes cítím jenom kámen.

Však vprostřed zkázy té mladičká dívka žije
a srdce jí, byť hořce, tam uvnitř pořád bije.

Vzpomíná na radost, na žal, co rozechvívá,
vždyť pořád miluje a nepřestala být živá.

Málo bylo těch let a netáhla se líně,
já smířila se s tím, že všechno jednou mine.

Otevřete oči, sestřičko, teď, když to všechno víte,
neuvidíte seschlou stařenu…
Teď už – MĚ uvidíte!

Zdroj: internet

Mamavis focení

Zákulisí z domácího focení

Vážení čtenáři,
sdílíme s vámi naší podnikatelskou cestu a tak nelze opomenout i něco ze zákulisí focení našich zábalů v domácím rádoby fotoateliéru. Domluvit termín, sladit hlídání a spánek dětí je někdy nadlidský výkon. Ale podařilo se.

Naše příprava coby fotomodelek je téměř nulová. Předáme naše ratolesti a čas tak letí, že oholit si nohy, umýt si vlasy a připravit si oblečení na focení je 5 minutová záležitost. Avšak naše práce nás baví a těší a tak jdeme do všeho po hlavě a třeba i neučesané :-).
Věřte či ne, ale naše myšlenky přivádíme hned k životu. Jednáme okamžitě, jdeme nízkorozpočtovou cestou a tak jsme se místo profesionálního fotoateliéru rozhodly pro kuchyň naší známé fotografky Ily. Její neobyčejnou trpělivost měly možnost vyzkoušet naše děti již při prvním, ale zdaleka ne tak veselém focení, kde bublifuky nelítaly vzduchem jenom v podobě krásných bublin, nýbrž tekly i proudem po podlaze.
Po našem nájezdu k Ile domů, se rychle její kuchyň proměňuje v domácí fotoateliér. Žehlíme prostěradlo jakožto bílé pozadí fotek, věšíme jej pomocí tzv. žabiček před závěs do okna, odsouváme odpadkový koš, staví se světla, stojany,… no a po chvíli už jen modelky na scénu!
Zjišťujeme naší nepřipravenost a domlouváme se, co kdo bude vlastně fotit.
První před objektiv nastupuje  odvážná Péťa v jejím oblíbeném rugbystickém modelu ala ramenní zábal. Poslední úpravy na modelce, schovat ramínko, vykukující kalhotky, tričko přes pásek… sýýýr… cvak. Smějeme se na plné kolo Pétiným průpovídkám a při tom se nám to v pozadí objektivu lehce radí, ruce sem, hlavu tam… po chvíli vznikají nejlepší spontánní fotky. Focení se nese v naprosto uvolněném duchu, všechny si to opravdu užíváme a hážeme alespoň pro tuto chvíli veškeré starosti za hlavu. Jsme jak malé holky, které se v tu chvíli opět starají jen samy o sebe. Jako druhá nastupuje Gituš v rukavicích evokující boxerky, opět chytračíme zpoza objektivu a chechtáme se. Už chybí jen boxovací pytel :-). Na mne zbyly bačkory, holky mi upravují moje (pro nedostatek času) nemyté vlasy, pevně věřím, že se můj pocit bezdomovce, který nemá na boty, nepromítne do produktové fotografie :-).

Myslím, že z pořízených fotek naše dobrá nálada a uvolněnost přímo tryská. A to je dobře, o to nám vedle fotek hlavně šlo. V plánu bylo si to hlavně také užít  a to se naprosto povedlo. Vše jsme zakončily rychlým obědem v jedné z kadaňských restaurací a šupky dupky domů za dětmi :-).

Krásný to den ve společnosti krásných to žen 

Autorky:
Martina a Gita